Články

Hana a perníčky

0

Šéfredaktorka Elly


Velikonoce se blíží a já měla jedno z dalších zatmění mého chorého mozku. Nebo jsem byla dlouho na slunci. To jarní je mrška zrádná! To je jedno, prostě se mi v hlavě ulíhla myšlenka, že by našemu hnojníku (tak nazývám náš polorozpadlý byt) slušela nějaká hezká jarní dekorace. Místo po stromku odstrojeného v březnu zeje prázdnotou. Jsem z toho v depresi…jo, jdu do toho.

Pořídím něco malého a milého. Kytky všechny zdechly, respektive jsem je všechny zabila. Přemýšlím, co koupit. Bytu by spíš slušela kuchyň, ať nemusím nádobí a následně i sebe nevědomky umývat ve vaně Jarem. Ale protože jsem příliš zdechlá na to, abych se kung-fu chvaty probíjela v Kauflandu k čokoládovým zajícům nebo jinému jarně-laděnému kýči, rozhodla jsem se, že něco upeču.

Abych vás uvedla do situace, krom toho, že neumím mluvit s doktorama, při cestování mám pokaždé štěstí na prostorově výrazné typy lidí na vedlejším / mém sedadle, hledám východy z budov a posílám smsky lidem, kterým nepatří, tak také neholduju pečení, vaření či různým druhům ručních prací. Ne, že bych to neuměla (možná fakt neumím), ale ohromně mě to nebaví a při těch ručních pracích výsledek většinou vypadá tak, že jej dělala má 4letá neteř. A to taky potom většinou říkám. Že to dělalo dítě.

A to jsem pevně přesvědčena o tom, že jsou děti šikovnější. Stejné je to i s pečením. Proto nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale skutečně jsem se rozhodla, že něco vytvořím. Ale co? Beránka! Jenže cokoli, co udělám a musí nutně obsahovat obličej, vypadá, že je buď po mrtvici nebo posedlé ďáblem. Už jsem ho viděla, v pestrých barvách, berana se zlostným pohledem. A úplně se otřepala. Něco, co nemá ksicht, to jistí! Perníčky. Perníkové kytičky, motýlci, to je jarní ne?

Jako důkaz svého snažení přikládám část z deníku nepříliš zdatného cukráře:

19:00 Šlehám bílky na polevu. Ručně. Každý chlap by zavzpomínal na svá pubertální léta.

19:15 Po 15 minutách a 5ti svalových křečích je bílek vyšlehán. Jako u každého mého zoufalého pokusu zjišťuju, že 2 bílky jsou na polevu hodně. No nic, přisypávám asi půl kila cukr moučky. Poleva je stále řídká. Tak to bude déle tuhnout.

19.20 Přidávám modré barvivo. Modrá je taková zdravá jarní barva! Mám ho málo. Jako pokaždé. Nebude to modré, ale lehce namodralé.

19:30 Usedám ke stolu, abych konečně začala zdobit. Otevírám flašu vína. Jinak to psychicky nedám!

19.31 Hlásím ztráty ve vlastních řadách! Dva motýli mi spadli na zem. Pes urychleně zasáhl - sežral je,aniž by to pokousal. Pár kytiček a obláčků jsem sežrala ještě před barvením já. Aniž bych je pokousala..moje dieta je v hajzlu!

20.00 Padá mi kyblíček s polevou. Všechno je modré. Stůl, podlaha, moje domácí legíny, pes...

20.15 Rozlévám skleničku s vínem .Takové škody! To je konec! NESNAŠIM ŠMOULY! Olizuju stul, podlahu, psa...

20:30 Jdu na procházku se psem. Je stále modrý.

20:00 Přicházím z procházky. Sousedčin pes je modrý.

20.10 Otevírám další flašku vína.

22.00 Dokončuju zdobení. Vyhazuju zbytek modré hmoty. Netrefuju koš. Všechno je modré. Stůl, podlaha.pes...

No jo, jsem břídil. Ale co, mám štěstí v lásce. A to jsem nezmínila ten malý, nedůležitý detail, že mi ty perníky pekla mamka a já to jen měla zdobit...

Autorka článku: Hanka Vykopalová

Ilustrátorka: Eliška Vašutová

Fotogalerie